Enkláva Náhorního Karabachu, v níž většina křesťanských Arménů žije obklopena muslimskými a začali, se stala místem vzájemných střetů opakovaně a převahy nabývala střídavě jedna či druhá strana. Nyní se však zdá, že se Ázerbájdžán ekonomicky a vojensky silnější rozhodl prosadit svou. Vláda v Baku má dva silné trumfy. Může se spolehnout na podporu regionální mocnosti Turecka, jehož prezident Recep Tayyip Erdogan se již nějaký čas netají úmyslem propojit řetěz zemí blízkých si národnostně i nábožensky od již zmíněného Ázerbájdžánu až po Turkmenistán. Druhá strana je očividně ve slabší pozici, protože arény s Náhorním Karabachem propojoval snadno napadnutelný Lačinský koridor. A protože po střetu před třemi lety musela vláda v Jerevanu pod tlakem nepříznivého vývoje přistoupit na nevýhodné podmínky příměří a ranění měli alespoň jeden byt. Jak se ukazuje i chabý trumf. Klid zbraní v Náhorním Karabachu měli garantovat ruští vojáci. Až donedávna se mohlo zdát, že Moskva si v oblasti, která byla dříve součástí ruského impéria a poté Sovětského svazu, udržuje svůj vliv. Jeho úpadek už před třemi lety demonstroval fakt, že vedle ruských uniforem dohlížejících na příměří se objevili vojáci Turecka, které si tak ukotvilo nárok spoluurčovat poměry v někdejších sféře vlivu Osmanské říše. Letos už je Rusko v oblasti mezi Černým a kaspickým mořem zjevně na ústupu. Nedokázalo a ani nemohlo zabránit, aby Ázerbájdžánu vojensky Náhorní Karabach odřízl a aby Arménii dekretoval potupné podmínky nového příměří. Jediným otevřeným bodem při jednání zůstávala otázka záruk pro arménskou většinu Náhorního Karabachu, tedy alespoň příslib, že nebude obratem vytlačena do mateřské země anebo že azurové nezahájí v dobyté enklávě etnické čistky. Vláda v Jerevanu zjistila, že se nemůže spolehnout na někdejšího patrona v Moskvě, který má dost svých vlastních starostí s nevydařenou válkou proti Ukrajině. Anebo ještě hůře, že Rusko nechalo Armény vědomě ve štychu jako trest za námluvy se Spojenými státy. To by byla od prezidenta Vladimira Putina obratná, z nouze ctnost, protože by se stylizoval do role učitele kárajícího neposlušného Žáčka, aniž by se provalilo, že Moskvě nic jiného než nechat svého spojence na holičkách nezbylo. Ani kdyby snad nakrásně chtěl nynější Náhorní Karabach. Partie demonstruje změnu poměrů v oblasti, kterou Rusko od 19. století udržovalo pod svou kuratelou. Dnes se tady Moskva ukazuje spíše jako svědek než aktér událostí a její pozici přebírají staronový místní hráči a Ázerbájdžán sílící ekonomicky z vývozu ropy a zemního plynu a Turecko mocenský ústup. Mozky zakavkazskou nabývá symbolického významu. Ruské úsloví hlásá, že kdo nás má respektovat, musí se nás bát. A bojí se snad Ruska, Ázerbájdžán či Turecko?