Žijí mezi námi lidé, kteří jsou do chodu historie zasvěcení hlouběji, mnohem hlouběji než my obyčejní smrtelníci. Díky nim jsem se dozvěděl, že 17. listopad 1989 v Československu byl dílem sovětské tajné služby, která si zřídila prognostický ústav, obsadila její svými lidmi, kteří po revoluci zaujaly nejvyšší funkce ve státě. Hned mi spadly klapky z očí a všechno, co se tehdy odehrálo a čeho jsem se naivně účastnil, mi náhle bylo jasné až doteď. Na pohřbu milého přítele Jaroslava Šedivého, historika a bývalého ministra zahraničí a hlavního hrdina Kunderovy knihy Nesnesitelná lehkost bytí, jsem byl nucen o oné teorii, kterou někteří nazývají konspirační, zapochybovat. Poznal jsem tohoto vzácného člověka v roce 1971, když jsem nastoupil do podniku Úklid Praha jako čistič výloh. Byla to významná funkce, kterou nebylo snadné získat, protože čistič výloh byly poněkud uzavřenou společností. Mě vstup zajistil evangelický farář Svatopluk Karásek, kterými své místo přepustil, a šel dělat kastelána na hrad Houska. Hned na první pracovní schůzi jsem zjistil, jaké ho privilegia se mi dostalo. Bez titulu a akademické hodnosti jsem mezi třemi desítkami pánů montérkách byl výjimkou a nevěděl, kam se smí posadit. Ke stolu spisovatelů a bývalých redaktorů literárních listů v čele s šéfredaktorem Milanem Jungmannem. K nim patřil i Luboš Dobrovský nebo mezi historiky, kde vyčníval i Jaroslav Šedivý s Pavlem Richtrem. Plést se mezi teology jsem si také netroufal. K těm se později přidal i Miloslav Vlk. Naštěstí se mě ujal právník doktor pan Jerie, který se v této společnosti také cítil trochu osaměle. Měl za sebou dlouholeté věznění v 50. letech a obával se, že z takového nakupení intelektuálů nemůže vzejít nic dobrého. Nemýlil se. Čeho všeho byli tito lidé schopni, odhalila StB. Četli, opisovali a šířili dílo podvratného básníka Jaroslava Seiferta pod provokativním názvem morový sloup. I já jsem je četl, což naštěstí pro mě bdělé orgány nezjistily. Když později mnozí z těchto lidí podepisovali Chartu 77, už se mezi nimi nebyl. Pavlase i včera jsem potkal znovu. V Palachově týdnu v roce 1989 v policejním antonu, kterým nás zatčené příslušníci StB odvezli do neznámého lesa a vysazovali jednotlivě po km, aby nám ztížili shlukovat se a podvracet socialistické zřízení. A potom tři dny po 17. listopadu téhož roku stal Pavel v úzkém kruhu spolupracovníků Václava Havla, který se sešel v realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Pak už to šlo jako na drátkách. Čističi výloh se tlačili do vysokých státních, společenských i kulturních funkcí. A to, čemu naivní lidé říkají sametová revoluce, ze zákulisí, určitě režíroval i oni. Jaroslav Šedivý s Lubošem Dobrovským dojednávali odsun sovětských vojsk a pak se oba dva stali ministry a diplomaty. Miloslav Vlk to dotáhl na kardinál, Svatopluk Karásek na vládního zmocněnce. Literáti a historici vytáhli ze šuplíku svá díla, aby zábrany publikovali. Konspiračním teoriím se teď z nebeských obláčku jenom usmívají. Zkrátka dejte na mě žádný prognostický ústav, ale úklid Praha řízený neznámo kým. Může za to všechno, co tu dnes máme.