Před 20 lety provedla EU historický krok, když se rozšířila o 10 nových zemí, tedy provedla tzv. velký třesk. Nováčkové se však nestaly plnokrevnými členy EU okamžitě. Některým to trvalo chvíli, divím déle a ti, kteří mají problém dodnes. Také Česko našlo své místo v evropském klubu teprve nedávno, ačkoli mu členství po celou dobu prospívalo. Nyní jde o to, aby se zapojilo také do rychlých a zásadních změn, které unii čekají pod vlivem ruské agrese na Ukrajině i rostoucí světové konkurence. Napřed jsme strašně chtěli zpátky do Evropy, tak jsme začali mít pocit, že ta Evropa u nás moc nestojí, protože si kladla podmínky a vymýšlela překážky. Tak jsme začali hrát namyšlené floutky. Čím jsme leckoho v té Evropě rozladily, bychom po čtyřech letech intenzivního vyjednávání dodělali konečně všechny úkoly a vyjednali si na summitu v Kodani v prosinci 2002 podmínky členství. Začali jsme okamžitě žehrat na to, jak jsme vyšli z maratónu jednání oškubaní. Pak přišel Dublin prvního května 2004. Premiéři a prezidenti 15 stávajících a 10 vstupujících zemí se účastnil i jímavé a prosté ceremonie, která byla 15 let po pádu železné opony definitivní tečkou za studenou válkou a umělým rozdělením kontinentu. Také jsme měli radost. Zároveň v nás však Hluzova pochybnost, zda tu nakonec muselo tak jsem dopadnout. Přece jsme byli od počátku nejlepší. Měli jsme v souladu s přáním kancléře Helmuta Kohla vejít do vybraného klubu EU už dávno, a to ve společnosti Polska a Maďarska. Takto se v desetihlavé v zástupu taky jak rozpustíme. O pět let později v roce 2009 na nás připadlo jako na druhou novou zemi předsednictví v radě EU. Ujali jsme se ho s kostkou cukru na štítu, protože my se nejenže nerozpustíme, ale navíc o té unii osladíme. Po pár měsících jsme dopustili, aby padla vláda. Předsednictví bylo v troskách a jeho dojezd zachraňoval úřednický kabinet a hlavně sekretariát rady EU. Proč tento nářez při výročí tak slavném? Protože jsme valnou část svého dvacetiletého působení v EU do jisté míry promarnili, protože jsme se stali z hlediska institucí unie a mnoha vlád nesrozumitelnou, divnou zemí, se kterou se apriori nepočítá, která si držíme pochopitelně stranou. Buď remcá, neboť vylučuje, nepatří ani do tvrdého jádra, které usiluje o posouvání integrace vpřed, ale ani mezi vyvrhele odvracející se od základních hodnot, jakými se postupem času staly Maďarsko či donedávna Polsko. Pro poslední roky toto po stisknutí už naštěstí neplatí. Při druhém předsednictví v roce 2022 se Česko mimořádně obtížném zahraničně politickém a ekonomickém kontextu blízko nejen konstruktivním přístupem a vysokým nasazením, ale také schopností dosahovat užitečných kompromisů. Svědčí to konečně o hlubokém pochopení jak složitých témat, tak odstínu v názorech na ně a umění je překonávat a slaďovat. Naučili jsme se to a ejhle, vidíme, že se s námi najednou počítá. Připomeňme si proto svou rozpor dvou zkušenost letos naposledy a pustíme se do fáze konstruktivního členství, kdy budeme mluvit do toho, jak bude unie vypadat. Když budeme formovat, budeme umět nacházet dobré kompromisy s ostatními a společně přemýšlet o budoucnosti této integrace, která není ani automatická, ani věčná, ale která je zároveň pro prosperitu našeho kontinentu a naší země jedinou možností.