Každá čtvrtá domácnost má nárok na příspěvky na bydlení od státu, zjistila společnost PAQ Research pracující s ČRo na projektu Česko 2022. Život k nezaplacení. Není to příjemné zjištění. Ještě horší je ale to, že dávky na bydlení od státu čerpají jen čtyři % domácností. Skoro polovina lidí přitom vůbec neví, že na nějaké dávky má nárok. Zbytek se buď stydí, nebo se bojí složité administrativy. Není to jen přechodný způsobený až energetickou krizí, nýbrž fenomén dlouhodobý, takže si nezávislý pozorovatel nestačí divit, proč s touto neschopností vzít si peníze, které stát nabízí, dávno něco nedělá. Ale kdo přesně by měl samozřejmě jako první ti, kdo jsou na tom s penězi na bydlení špatně. Cesta námitka strachem, že sociální stigmatizace je sice lidsky pochopitelná, ale občansky nepřijatelná. Když šla by jí přirozeně storna žádost digitální cestou, kterou by pak sociální úřady mohly ověřovat. Ale to by se zase objevila námitka, že to nezvládnou důchodci nebo jiní digitálně méně zdatní občané. Vždyť ve velkém množství textu na toto téma najdete i učitelku z mateřské školky, která se bojí jít na úřad pro peníze na bydlení, protože nerozumí systému čísel, jež se tam dávají, jakoby nikdy nebyla na poště nebo ve spořitelně. Stát ale není mateřská školka by utíral nudli každému, kdo se potřebuje vysmrkat, i neví, jak se to dělá. Všechny tyto více či méně zveličované překážky, proč to nejde, zakrývají podstatu věci, totiž to, že občan se musí o pomoc od státu sám zajímat. Jistě by mohlo i stát sám kontrolovat domácnosti, jak na tom jsou. Ale to by mohl les prakticky do každého bytu a hrál by si tak na Pastýřskou moc, která vždy dodá pomoc a postará se o cokoli, co potřebujete. Nikdo nechce, aby sociální systém nechával na holičkách miliony lidí. Stejně zhoubná je cesta závislosti na státní péči, na dohlížení na sociální status každého obyvatele, i když není přestárlý, nemohoucí či jinak hendikepovaných. Existence starosta svoboda, odpovědnost ani ne. Výčitka, že se u mě zase nikdo nepostaral. Tak k čemu ten stát vlastně máme? Žijeme v informační společnosti, v níž všichni, pokud chtějí, snadno informace o pomoci získej. Můžeme se bavit o dalším zjednodušení přístupu k němu, reformě dávek, o jejich zvýšení, o sociálním bydlení či o minimálním příjmu pro všechny, který by stačil i na průměrný byt. No, že se ale zbavovat odpovědnosti za svou existenci? Bez toho se nezmění nic. Režisér Ken Loach a filmu já Daniel Blake pranýřuje britský sociální systém za to, že není empatický vůči starším lidem, kteří vypadnou z trhu práce. Je to kritika neosobnosti systému, který je politicky nucen k tomu vybral lidi jako čísla v kolonce polidštění systému úřednického. Vstřícnost jistě pomůže k větší důvěře i k záchraně řady lidí, kteří v depresi a zoufalství odmítají pomoc. Česku je ale tak. Mám chuť to říci. Co stát ku pomoci nabízí? Že možná vzniká úplně jiný problém. Lidé by se klidně staly čísly, jen když se nebudou muset starat. Chytrý a empatický stát jim pošle peníze rovnou na konto. Sociální utopie jsou krásná věc, ale prachy na bydlení si za ně zatím není v Česku nekoupíš.