Na spravedlnost není nikdy pozdě, prohlásil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna. Ta, která by měla napravovat křivdy spáchané komunistickým režimem, si dává pořádně na čas. Od listopadu 1989 na to potřebovala už 30 let a zdá se, že ještě není se svým úsilím u konce. Alespoň ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka oznámil, že chce spravedlivější způsob výpočtu důchodů prominentů komunistického režimu. Některým z nich byla už penze zkrácena v průměru o zhruba 1500 korun měsíčně. V dohledné době by se měl okruh těchto lidí ještě rozšířit. Pokud to Marian Jurečka skutečně prosadí, nedá se očekávat, že by se to týkalo 1000 osob. Přece jenom od listopadu 1989 už uplynulo mnoho let a řady komunistických prominentů značně prořídly. Pro ně je na spravedlnost pozdě. Pro ty zbývající to neznamená, že by je krácení penze poslal na hranici chudoby. Jde spíše o symbolické gesto. Zároveň nevyvolává příliš polemických reakcí. V tomto bodě o spravedlnosti většina společnosti nijak nepochybuje. Podobně jednoznačný postoj se netýká další části vyrovnání s komunistickým režimem. Řeč je o penzích pro disidenty. Ti byli před listopadem 1989 nejrůznějším způsobem pronásledováni. Nemohli vykonávat profese, které by odpovídaly jejich kvalifikaci a schopnostem. Někteří byli vyštváni za hranice, jiní skončili ve vězení. To vše se promítlo do výše jejich důchodů. Část z nich ve stáří pobírala podprůměrné částky, někteří dokonce minimální. Jiří Gruntorád a John Bok zhruba před rokem kvůli tomu drželi hladovku před úřadem vlády. Výsledkem jejich protestu je dorovnání nízkých penzí disidentů na průměrnou úroveň. Na ní mají mít vždy nárok při dosažení důchodového věku, i když nesplní podmínku potřebné doby pojištění. Týká se to také lidí, kteří po listopadu 1989 vědomě sociální pojištění neplatili. Čím delší doba od pádu komunistického režimu uplynula, tím delší čas měli bývalí odpůrci totalitního režimu k tomu, aby si svojí prací důstojnější penzi zajistili. To jsou zhruba námitky kritiků takových důchodů. Výhrady se dají shrnout do zjednodušeného konstatování chceš-li důstojný příjem ve stáří míti, musíš disidentem býti. V tuzemsku by totiž nebylo překvapením, kdyby se někteří lidé s vidinou vyšší penze za bojovníky proti režimu vydávali, nebylo by jim to nic platné. Musí mít osvědčení o odporu proti komunismu. Pouze takový člověk má na průměrnou penzi nárok. Neznamená to, že toho všichni disidenti museli využít. Většina z nich dosáhla na běžnou či nadprůměrnou penzi i bez novely příslušného zákona. U ostatních jde o gesto oceňující jejich odvahu v době, kdy za její projevení hrozily přísné tresty nebo nejrůznější příkoří znesnadňující jim život.