Tuzemská politika se provozuje jako proud katastrofu do výzvy straší voliče. Ten si může být jist jejich hlasy, tak je to jednoduché. Proto není pochyb, že silná slova budou provázet i projednávání státního rozpočtu na rok 2025. Lze očekávat, že se dozvíme, jak je neúnosné, že schodek státního rozpočtu dosáhly i v pátém roce od COVIDu úrovni čtyř bilionů korun přesně 241 miliard. Ještě šlo pochopit, že po nárazu pandemie, od které se dalo čekat cokoli stát utrácel stovky miliard za věci, které odpovědní činitelé považovali za nezbytné. Ale proč se musí shodují v roce 2025 držet na dvou třetinách krizové úrovně, když se na přes rok nic hrozného nečeká a ekonomika bude růst potěšitelným tempem poblíž. Tříprocentní schodek je tedy děsivý, a přesto se potřebné peníze dostanou na místa, kam by se dostat měli. Tedy na platy státních zaměstnanců, zvláště učitelů, policistů a Dr.. Státní rozpočet má prostě jinou dobrou vlastnost, že ilustruje pád českého státu do propasti. Pokud takové debaty nastanou a člověk s tím může jistě počítat, pak je na nich nejhorší to, že jsou ztrátou času. Každodenní realita totiž zdaleka není tak dramatická. Je pravda, že výdaje na COVID pokazili rozpočtovou bilanci už před pěti lety a deficit se od té doby mohl snížit. Ovšem mezitím přišla další energetická krize, která si vyžádala srovnatelně vysoké náklady a konsolidaci rozpočtu opět zkomplikovala. Tato krize navíc byla provázena vysokou inflací. Během tří let od roku 2021 do roku 2023 vyrostly ceny o třetinu. To znamená, že nelze srovnávat současné deficity se schodky z období před inflací. Bez započtení této inflace, konkrétně schodek na rok 2025 by před inflačních cenách nedosahoval ani 150 miliard. Po takovém vysvětlení, se kterým zřejmě ministr financí přijde, ani nepřekvapí víceméně nudná zpráva Eurostatu z úterka, že deficit státního rozpočtu loni a letos poklesl, státní dluh přestal růst a že na rozdíl od veřejných financí jiných států vlastně Česku nic zásadního nehrozí. Teprve ve chvíli, kdy daňový poplatník mávne rukou nad poplašným pokřikem o katastrofě. Může začít seriózní debata o tom, jak se vlastně rozpočet podařilo napsat. Potom nutně dojde k výsledku, že velká sláva to opravdu není. Schodek mohl být opravdu nižší. A pokud už se bez deficitu neobejdeme, pak by měl obsahovat výdaje na nějaké užitečné věci. A pokud tam opravdu jsou, pak by měl ministr financí a jeho kolegové nějak rozklíčovat a vysvětlit. Příslušných dokumentech se píše pouze o tom, že hlavními prioritami jsou investice do obrany, výzkumu a infrastruktury. Zní to sice rozumně, ale jenom pro toho, kdo neví, jak to ve zmíněných oblastech vypadá. Armáda by se měla v těchto těžkých časech lépe vybavit. Pořád jí ale chybí mužstvo. Výzkum je skvělá věc, ovšem ekonomický efekt může mít jen tehdy, když se jeho výsledky využijí při výrobě, což se v Česku notoricky neděje. A jenom žertem lze označit za rozumné takové investice do infrastruktury, které připouštějí cenu dvě miliardy za km dálnice nebo miliardu za km železniční trati. Kdy byl ministr financí žákem střední školy? Pak mu učitel jeho rozpočet vrátil s tím, ať si v něm některé kapitoly například o výdajích, lépe promyslí spolu s ostatními ministry doplní. To pak přinese znovu. Rozpočet ovšem nejde tři měsíce před začátkem nového roku vracet. Odpovědní politici by přesto mohly vypracovat odpověď jeho účelu investic z rozpočtu 2025 jako domácí úkol a rozpočtovou diskusi tím oživit.