Před rokem se v Polsku stal malý volební zázrak, jehož význam je u nás stále nedoceněn. Ve světě, kde vrchu nabývají populističtí demagogové, ať je to ve Spojených státech, v Maďarsku, na Slovensku a jinde Poláci ukázali, že je možné je porazit a že dnešní svět se nemusí fatálně ubírat směrem k autoritářství. Koalici Donalda Tuska se tehdy podařilo ve volbách odsunout od moci Jaroslawa Kaczynského a jeho stranu Právo a spravedlnost PISA, kteří vládli už osm let. Toto vítězství tužku by koalice s sebou přineslo enormní očekávání svobodomyslných změn, zvlášť mezi ženami a mládeží. Jenže nastoupilo určité zklamání. Proč? Protože ač má dnešní vládní koalice v parlamentu slušnou většinu, má ve hře stále silného hráče prezidenta Andrzeje Dudu. Ten prakticky všechny vládní návrhy zákonů, které by změnily situaci, systematicky vetuje a koalice nemá dost poslanců na to, aby ho přehlasovala. Duda se choval nikoli jako nestranná hlava státu, ale jako čistě stranický politik, který hraje za PISA. Z vládou vede zákopovou válku. Proto je klíčové, kdo bude už v květnu zvolen příštím prezidentem. Bude člověk, který bude se současnou vládou spolupracovat a umožňují, aby konečně spustila proud reformních změn. Nebo vyhraje kandidát Kaczynského a země bude dál v klinči. Minulý víkend Tuskův i Kaczynského tábor určili svého prezidentského kandidáta, každý ovšem jinak. Tuskova Občanská koalice si zorganizovali primárky, v nichž její členové zvolili tříčtvrteční většinou dosavadního primátora Varšavy Rafala Trzaskowského. Proti němu kandidoval ještě ministr zahraničí Radoslaw Sikorski. Volby proběhly v gentlemanském duchu, bez urážek a podpásovek a Šikorský ihned vyjádřil vítězi do nadcházejících voleb vlnou podporu stranami s postupoval jinak. Od začátku bylo jasné, že kandidátem bude ten, koho vybere Kaczynski. Tak je to celou dobu v té straně funguje. A Kaczynski se nakonec z taktických důvodů rozhodl nikoli pro člena své strany, ale pro ne politika, kterého ovšem věrným stoupencem jeho národovecké ideologie. Pro historika Karola na Vrchlického, kterého Polákům představil jako tzv. občanského kandidáta. Průzkumy totiž ukazovaly, že libero Trzaskowski by kteréhokoli politika strany ty z porazil. Polsku tak bude mít do voleb prezidenta na výběr kromě několika dalších jmen dvě těžké váhy. Buď Rafala Trzaskowského, primátora hlavního města, který se ucházel o prezidentský post už před čtyřmi lety a jen o fous nevyhrál. Politika s mezinárodní zkušeností, bývalého poslance, ministra pro digitalizaci, náměstka ministra zahraničí, kterých hovoří několika jazyky a je jasným liberálem co se týče práv žen, sexuálních menšin i ekologie, nebo Karola. Na Vršeckého, který nikdy nepůsobil ani v politice, ani ve státní správě. Má ale v zádech PISA Kaczynského a ten ho před lety dosadil na místo ředitele muzea druhé světové války a potom ho nechal zvolit ředitelem institutu paměti národa, obdoby našeho Ústavu pro studium totalitních režimů, který by spor o své účely zpolitizoval a použil k útokům mimo jiné na Lecha Walesu. Pokud tedy nepřijde nějaké překvapení, Polsko zažije střet mezi proevropským liberálem a národu britským konzervativcem, který se rád ohání slovy o víře a o církvi.