Jedním ze specifik Francie je jejich vztah k psanému slovu a vůbec k literatuře. Neexistuje tam snad významnější politik, který by nevydal aspoň jednu knihu. Jakoby platilo, že kdo nepíše, nemá šanci dostat se do nejvyšších pater. Zcela zvláštní fenomén mělo Francii v osobě Bernardo pivota, literárního novináře, milovníka francouzštiny, víno a literatury, kterému se podařilo něco, co by bylo v českém kontextu těžko myslitelné. V televizi vytvořil debatní pořad věnovaný literatuře, který běžel po 15 let v nejsledovanějším čase a měl ohromnou sledovanost. Pátek co pátek, vždy ve tři čtvrtě na 10 večer se na něj dívalo minimálně dva a půl a někdy až 6 milionů diváků. A potom se o něm celý týden mluvil u. Nazval ho, jak měl ve zvyku, slovní hříčkou apostrof, což by šlo velmi volně přeložit třeba jako jenom na slovíčko. Pozval si vždy několik tváří a pod nejrůznějšími úhly s nimi probíral jejich knihy. Jeho úspěch spočíval v jedinečném mixu uvolněnosti, nonšalantnosti, vtipností a intelektuální drzosti, s jakýmisi své hosty podával, a to vše v kombinaci s neuvěřitelnou erudicí a znalostí knih svých hostů. Z každého se mu podařilo vytáhnout něco překvapivého. Každou knihu dovedu předvést, takže si jí člověk měl chuť ihned jít koupit. Jednu dobu taky celá třetina prodaných knih ve Francii vděčilo tomu, že se objevily u pivota v jeho pořadu. Byl typickým francouzským intelektuálem, v tom jaksi vždy bránil svojí nezávislost. Zároveň jak byl perfekcionistický, denně četl knihy 10 až 12 hodin a takto se připravoval na každý pořad. Jeho apostrofem by prošla. Všechno. Vděčíme na francouzské i světové literatury, která rozšířil i o velké postavy kultury vůbec a politiky. Vždy se ale u něj mluvilo o knihách. Některé večer věnoval jen jedné tváři a za některými se dokonce zahájil. Jeho pořadu se tak objevily jen tak namátkou Vladimir Nabokov, Norman mailer, Margaritu Rosenová, Milan Kundera do karet, Umberto Eco a stovky dalších. Měl tam také složení cena, za nímž si zajel do Ameriky vyzpovídat ho o tom, jak se souostroví gulag. S Lechem Valentou zase natočil v Polsku ještě za komunismu tajně rozhovor o jeho knize cesta naděje. A tak by šlo pokračovat donekonečna. Zpovídal také prezident Mitterrand anebo Giscard d'Estaing, ale také dalajlamu nebo filmové režiséry Trifo tak UDAR nebo takovými stroji a všechny stále kolem knih už jim tak zajímavě a šťavnatě, že dohodu poodhalit spoustu netušených rysů svých hostů a zároveň milionům lidí ukázat, jak zajímavá může být literatura a vůbec kultura. Jeden ze svých pořadů dokonce natočil počátkem 90. let v Praze ve Strahovské knihovně, kde zpovídal frankofonního spisovatele Václava Jamka. Po 15 letech svého pořadu zkusil ještě jiný formát. Ten už se ale tolik neuchytil. Jeho vášeň pro slovo a literaturu ho přivedlo k tomu, že založil měsíčník uhlí, a tedy číst, že publikoval řadu knih věnovaných nástrahám a finesám francouzštiny, že se stal členem konkurují literární poroty i členem a na pár let dokonce předsedou francouzské akademie. Její členové mají přezdívku nesmrtelní. Toho však před týdnem zradilo. Zavedl šestého května a s ním odešel velký kus francouzského intelektuálního života.