Ne že by to něco trvale řešilo. Takový útěk k mýtům, ale řekněme si upřímně venku je vedro, lidé věří divným věcem a člověk z toho může být trochu nervózní. Vyberme pár bizarní z poslední doby. Třeba česká lékařská nositelka příslušného titulu varuje před vápennou krustou tvořící se na našich linkách z přemíry škodlivých Floridu a vápníku. Neříká sice, zdali a jak nános otlouct kladívkem, za to nabízí dietu a kurzy aktivace třetího oka. Další americká spirituální influenceři, což je titul ve své vlastní kategorii. Při své pražské zastávce nabízí moudrost i hrnečky s nápisem nemůžeš držet něčí ruku, aniž by byla držena tvá ruka. A poslední sousedka z vedlejšího domu, jejíž titul je nepublikovatelný, zase světu radí dary. Mu je v horku nejlepší kousek pocukrovaného citronu zasunutý do nosu. Ne že by to něco řešilo takový útěk mýtům, ale číst si o severském bohu, o Dinovi visícím z kosmického stromu Indra sil. Najednou člověk a překvapivě zklidní smířlivost i odvaha ponořit se do lázně lidské představivosti, aniž by se člověk týral otázkou jak si toto her dech může někdo myslet. Sál třeba z českého religionisty Jana a satira Kozáka. Ten ostatně vloni napsal krásnou knihu právě o Dinovi. No a před čtvrt rokem už i Le Monde bono mýtus, syntetické pojednání o teorii mýtu, což intelektuálně Plachému člověku možná moc neřekne, ale my si mezi sebou můžeme povědět třeba toto lidé myslí svět, vesmír a sebe sami tak báječně, divným způsobem, že rozčilovat se nad pocukrovaným citronem zasunutým do nosu by bylo malicherné. Před časem jsme si na tomto místě je povídali o skvělé knize pojednávající o věcech, o nichž nepřemýšlíme. Jmenovala se o nevědění. Ono mono mýtus jde na věc právě z opačné strany. Ukazuje, jak si my lidé vytváříme příběhy, do nichž se vejde nejen celý svět, ale i to, co je v něm za ním, nad i pod ním. Děláme to proto, abychom nasytili svůj hlad po smyslu a naději, abychom zahnali strach a smrt nebo se třeba stali lepšími lidmi. Kozák ve své knize ukazuje, jak fascinující vlastnosti tyto příběhy mají. Jak od nás vyžadují, abychom do nich vložili kus vlastní duše, a zároveň se vzpouzejí našim snahám rozebrat je na prvočinitele dokladuje, že mýty můžeme analyzovat na řadu způsobů, z nichž každý má své kouzlo, ale že se v nich pak nejspíš dočteme to, na čem od počátku stojí naše metoda. Hledáme-li v nich libido, bude tam. Pokud v nich budeme pátrat po boji mocenských struktur, najdeme je v nich. Kdosi do děje bude chtít dosadit historické postavy, aby se mohl radovat. Jaksi generace našich předků báječně za přeháněli. Vytipuje si v minulosti vhodné vojevůdce a pak může tvrdit, že to byli oni. Je to krásné, protože si člověk uvědomí, že vlastnosti příběhu, který možná nerozumíme, ale něco v nás probouzejí, jsou natolik sofistikované, že se na nich dá postavit kariéra založená na velejemných operacích s Rácem o řád nižší a hrubší struktury. Konspirační teorie. S některými aspekty mýtů pracují také jen Atatürk Kozák na ně hledí s pochopením lékaře, kterému je jasné, proč k němu pacienti chodí simulovat a je na ně v rámci možností hodný. Předchozích řádcích jsme sice nepostihly to hlavní, s čím v knize mono mýtus přichází, ale jeho neposuzování, až nadšené pozorování člověka vybaví novou metodou, jak se s konspiracemi i nahodilými ústřely v úsudku vypořádávat, aspoň na chvíli je může vnímat jako úlomky stejného drátku, ze kterého by teoreticky mohl vzniknout filigrán. Ale ta kalcifikované šišinka, jakkoliv člověk myslí na zlatá vejce, v nichž spí nový svět, to je fakt strašná blbost.